Chrudim – Malířka a grafička Jitka Petrášová je posluchačkou třetího ročníku Akademie výtvarných umění v Praze a má za sebou už 22 samostatných výstav. Poslední se otevřela vernisáží v Galerii Art Chrudim minulou sobotu. Umělkyně hýřila vtipem a nebála se jít ve vysvětlování až na dřeň. Odhalila také, jaké to je, začít studovat AVU, když je vám téměř čtyřicet a máte už určité životní zkušenosti, včetně mateřství, za sebou.

Jitka Petrášová při zahájení vernisáže.  Foto: Chrudimské noviny

Člověk, který ji na začátku její cesty za snem nejvíce ovlivnil, byl malíř Roman Kubička, který si také prošel studiem na Akademii. Poznali se při studiích v Českých Budějovicích a právě jemu vděčí za svůj malířský rukopis. Připravil ji na příjímačky na AVU. „Pro mě to byl dost zásadní člověk v životě. Dělal arteterapii a myslím si, že by to byl býval skvělý profesor na AVU, protože dokázal poradit na úkor svého ega. Nemít tenhle základ, tak mi je ‚Akáda‘ k ničemu.“

Naučila se pro sebe respektovat autority a připomínky lidí, kterým opravdu nevěří, pohřbívat do země. „Autoritou byl pro mě Roman Kubička, člověk, který se mi do toho nemontoval,“ vyjádřila se malířka. „Podpořil to, co je dobré, byl ale zároveň hodně kritický. Řekl mi třeba: do prdele, Jitko, na tohle se úplně vykašli. A já jsem si šla zabulet a pak jsem si říkala: vždyť on měl takovou pravdu!“

Ukázka z výstavy. Zdroj: Galerie Art Chrudim

Nejdříve mateřské povinnosti a až pak malování

Akademii výtvarných umění začala studovat v roce 2019. „Kdybych věděla, v jaké budu studovat době, možná bych do toho nešla, ale na druhou stranu, ten covid mi pomohl koncentrovat se na jednu věc a nerozptylovat se tím, že půjdu na přednášky. I když to zní blbě, každý den jsem si malovala a byla jsem fakt šťastná.“

Se studiem AVU počkala do doby, než se dokázala, jak se říká, postavit na vlastní nohy, bez zatěžování kapsy rodičů. Navíc jí v 25 letech zemřel otec. Poté, co dostudovala první školu s výtvarně-pedagogickým zaměřením v Českých Budějovicích, rozhodla se konečně jít přímo za svým snem. „Když jsem se hlásila na AVU, všichni říkali, že jsem úplný magor, že do tohohle jdu. Že takhle riskuju, že vlastně všechny ty věci, které byly pro mě dané a jisté, úplně odstřelím a přestěhuju se do Prahy do podnájmu,“ přiznala Jitka Petrášová, která pochází ze Strakonic „Nakonec jsem i to šití úplně odstřihla, protože jsem začala malovat a už jsem neměla úplně čas se tím zabývat,“ zmínila se, jak na začátku měla i vůli živit se prodáváním vlastní zavedené módní značky.

Na AVU se dostala ve věku, kdy už některé mladší umělkyně začínají přemýšlet o založení rodiny. Jitka to měla shodou životních událostí přesně naopak. „Po dvou letech, co jsem byla na první výšce, se narodila první dcera Eliška a já si naivně říkala, to dám, budu si kreslit. A ne. Člověk začne, dítě je vzhůru, potřebuje přebalit, chce jíst, venku je hezky, chce jít ven. Mám pocit, že to nějak přirozeně je tak, že při vyčerpanosti se v člověku jako první utlumí tvůrčí procesy. Teď, když už jsou děti odrostlé, jedinou pracovní dobu mi určuje fakt, že je musím ráno vyhodit do školy, obstarat psa a pak už pracuju.“

Před obrazem psích závodů s názvem Dostih.  Foto: Chrudimské noviny

Do obrazů promítá zážitky z vlastního života

Nejvíc dynamické období intenzivní umělecké tvorby zažívá posledních pět let. „Někdy mám fakt rozmalováno a udělám tři obrazy najednou, je to hrozně zvláštní. A pak zase třeba měsíc nic, jen si plánuju věci v grafických dílnách a tak,“ říká Jitka Petrášová. Pevnou pracovní dobu si zatím pořád nestanovila a stále pracuje ve svém pronajatém bytě, který se stal přechodně i jejím ateliérem, dokud to zbytek rodiny vydrží. Když prý nemůže malovat, je na odstřel. „Vždycky musí člověk počkat na ten správný čas, to nejde vynutit, jinak to prostě nebude ono, bylo by to divné, přesně konstruované – a to nechci. A pak to jde a já už jenom hledám místo, kam obrazy opřu, než uschnou.“

Říká, že zpracovává témata vždy něčím bytostně spjatá s jejím životem, s věcmi a zážitky, které jsou jí nějak blízké, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Prvotní nápad se může v průběhu tvorby vždy změnit, pokud přijde nějaký nový impuls, třeba když někoho potká při venčení psa.

Jitka Petrášová bavila publikum svými historkami ze života.  Foto: Chrudimské noviny

Její malby jsou energické jako ona sama. „Já si s tím obrazem – možná to bude znít zvláštně – povídám. Probíhá tam nějaký dialog, někdy těm hrdinům na svých plátnech házím doslova klacky pod nohy.“ Využívá výrazných barevných kontrastů i výrazných tahů štětcem, redukuje barvy a využívá malířské zkratky.

Momentka před zahájením vernisáže.  Foto: Chrudimské noviny

Za covidu vznikl zajímavý cyklus Soukromé bunkry

Na vernisáži hýřila Jitka Petrášová vtipem, když popisovala sousedské vztahy, které ji taky inspirovaly k namalování cyklu „Soukromé bunkry“, který v Chrudimi sice neuvidíte, ale pro představu o tomto dvouletém malířském období určitě stojí za zmínku. Souvisí se sousedským soužitím za doby covidu.

„Soukromé bunkry se soustředí na mezilidské vztahy během covidu, zpracovávám v nich absurdní příběhy, které se v tom období děly v mém okolí. Třeba pán z prvního patra na mě křičel, že pan Stříbrný nažhavil kliku, když jsem šla venčit. A paní Fialová odvedle zase dostala pepřovým sprejem od právníků, kteří bydlí nad ní. A když omylem ostříhala nějaký stromek, dostala od nich pěstí,“ krčila rameny malířka s úsměvem sobě vlastním a publikum se bavilo.

Současně s trochu morbidním humorem dodala, že postupně už pět jejích sousedů, které ztvárnila ve svých obrazech, nějakým způsobem zmizelo z povrchu zemského. „Zdá se, že když někoho takového namaluju, ten člověk potom zmizí.“

V popředí kompozice je malířčin pes Shaggy.  Foto: Chrudimské noviny

Vystavené obrazy se zabývají různým vztahem člověka ke sportu

Obrazy na chrudimskou výstavu vybíral sám galerista Luboš Jelínek, kterého na první pohled zaujala bravurně zvládnutá kresba. Obrazy věnující se vztahu člověka ke sportu jsou doplněny dvěma odlišnými plátny, pop artovým „embéčkem“ a větším obrazem s názvem Dostih. „Tam je ta drzost a sebejistota za mě vidět úplně,“ upozornil Luboš Jelínek.

Vybrat obrazy vzhledem k rozměrným plátnům, na která Jitka ráda často maluje, byl nelehký úkol. A tak na výstavě můžete vidět zejména menší plátna inspirovaná především jejím negativním vztahem ke sportu, který si vypěstovala díky povinným hodinám tělocviku. Nechápala totiž, k čemu jí bude na střední umělecké škole dovednost předvádět veřejně výmyk nebo kotoul vzad. A tak kvůli neomluveným hodinám nakonec musela udělat reparát. „Neblázni, jsme výtvarná škola, přece ji nevyhodíme kvůli tělocviku,“ slyšela prý před svým hodnocením. Na vysoké nakonec vše vyřešila uznáním kreditů za absolvování kurzu jógy.

A tak u zobrazování sportu, kterého je teď Galerie Art plná, nečekejte žádné adorace na sportovce nebo zobrazování krásného nahého těla ve stylu „kalokagathia“, malování sportovců není pro malířku jen možnost ukázat, že bravurně zvládá vystihnout figuru, ale především způsob, jak vyjádřit širokou škálu emocí pramenících z jejího pošramoceného vztahu ke sportu.

Ten, který odhazuje vajgly za barákem.  Foto: Chrudimské noviny

AVU je zkostnatělá instituce, ani po sto letech se revoluce v přístupu nekonala

Když Jitka Petrášová popisovala pro většinu publika neznámá fakta, jak to chodívá na AVU, ukázalo se, že ani za sto let se na akademické půdě stále nic moc nezměnilo. „To je to, co nenávidím na akademii,“ vystihla nekompromisně svoje pocity. „S tím věkovým nadhledem si to člověk uvědomuje. Jsou tam lidi mladší skoro o dvacet let než já, hozeni do soukolí, kdy jsou drceni, úplně zničení a někdy vychází ven jako trosky, co vlastně nechtějí ani malovat a malbu nenávidí,“ popsala. „Ale já jsem býk, který jde hlavou proti zdi, jsem zvyklá pracovat po svém a nenechám se ovlivnit. Už asi nemám věk na to, abych si s prominutím nechala srát na hlavu,“ nebrala si servítky.

Ví, co chce dělat, a tak se přirozeně vzpírá zásahům do podstaty svého tvůrčího přístupu. „A dej sem tuhle barvu, zbav se téhle linky, udělej tohle, to sem nedávej, intuice sem nepatří, všechno musí být připravené. Zjednodušuj, stylizuj, ideálně dělej to tak, jako já. – A já mám nějaký blok vůči tomu,“ odmítá snahu nechat si cokoliv diktovat. Dobrý pedagog má podle ní akceptovat osobnost žáka, pochopit, v čem je dobrý, a v tom ho podpořit. Ne se snažit ze svých žáků tvořit vlastní kopie. Jakmile se setká s podobně direktivním přístupem, ptá se: „A čí je to teda obraz?“

Jitka Petrášová popisuje svůj tvůrčí proces.  Foto: Luboš Jelínek

Když si člověk věří, ostatní přijde samo

Jak řekl galerista Luboš Jelínek, „Akáda“ ne vždycky každému pomáhá. „Zažil jsem to s mnoha autory, že se perou se svými profesory, kteří je zašlapávají do země. A já jim říkám, kašlete na ně, a malujte si jak chcete, vždyť impresionisti se taky trhli. Jitka je malířka, o které se v Praze mluví. Za měsíc těch intenzivních příprav se mě tři malíři ptali, jestli je pravda, že u nás bude mít výstavu.“

Na to malířka odpověděla: „Myslím si, že to není o tom, aby člověk věděl, že se o něm mluví, ale spíš o obrovské pokoře a vůli něco dělat. Protože ve chvíli, kdy se člověk chová tak nějak arogantně a hloupě, je to cítit i z jeho obrazů,“ vysvětlila svůj náhled. I když se právě teď dostává s pedagogy do konfrontací, není to její případ.

Nikdy není pozdě

Jitka je příkladem toho, že když děláte něco, co vás baví a čemu věříte, nesmíte se nechat odradit ostatními a musíte si jít za svým. Nikdy není pozdě. „Jak člověk začne o sobě pochybovat a hledat nějaké blbosti, akorát se z toho blázní. Myslím, že dokud člověk na sobě maká a věří tomu, co dělá, nemusí přemýšlet, co bude dělat zítra. Protože já vím, že si vezmu plátno a budu malovat.“